Zásady zadávání veřejných zakázek

Nelze začít jinak než u samotných zásad zadávání veřejných zakázek. Tyto zásady totiž mohou v důsledku své obecnosti, která jim je z podstaty vlastní, způsobovat určité aplikační problémy. Vodítkem pro jejich správnou aplikaci může být právě i rozhodovací praxe ÚOHS, v níž ÚOHS odhaluje, jak na zásady nahlíží v rámci konkrétních zadávacích postupů. V tomto příspěvku se přitom zaměříme zejm. na tzv. zásady odpovědného zadávání obsažené v § 6 odst. 4 ZZVZ, jejichž aplikace vzbuzuje v zadavatelích určitou míru nejistoty, přestože jsou účinné již od samého počátku roku 2021.

V rozhodnutích S0281/2024/VZ a R0117/2024/VZ přezkoumával ÚOHS mj. zákonnost zadavatelem stanovených požadavků na technické řešení zakázky, jejímž předmětem byla demontáž a poté nová výstavba plynem izolované rozvodny (tj. GIS). Zadavatel pro plnění veřejné zakázky vyloučil užití konkrétního plynu izolačního média, což odůvodnil zejm. tím, že na předmět plnění dopadá přímo použitelné nařízení (EU) č. 2024/573, které s ohledem na globální oteplování zakazuje od roku 2028 uvádět do provozu určitá zařízení používající některé plyny jako izolační médium. Jinými slovy tedy zadavatel touto cestou reflektoval legislativně žádoucí stav, který ovšem teprve nastane. Navrhovatel byl ovšem přesvědčen, že zadavatel tímto postupem porušil zásady stanovené v § 6 odst. 1 a 2 ZZVZ a bezdůvodně zvýhodnil určitého výrobce, neboť mohl akceptovat i širší okruh řešení, která navíc mohla být ještě ekologičtější.

Stály tedy proti sobě dva protichůdné zájmy, které bylo nutné poměřit – zájem na co nejmenším omezení hospodářské soutěže a zájem na splnění právní povinnosti, která ovšem teprve nastane. ÚOHS přitom dospěl k závěru, že ačkoli zadavatel skutečně mohl požadovat technické řešení, které by umožnilo účast širšího okruhu dodavatelů, zájmem na co nejširší hospodářské soutěži není kritériem jediným a absolutním. V šetřené věci přitom nebylo omezení hospodářské soutěže bezdůvodné, tj. diskriminační, neboť existovaly racionální a logické důvody, které stanovení restriktivnějšího požadavku zadavatele odůvodnily – jeho postup totiž směřoval k naplnění zásad environmentálně odpovědného a inovativního zadávání (§ 6 odst. 4 ZZVZ) a současně nevedl k vyloučení hospodářské soutěže (zadavatel obdržel 3 vyhovující nabídky, což na daném trhu není zanedbatelné množství).

Které skutečnosti hrály v posouzení ÚOHS největší roli?

ÚOHS se předně zabýval cit. nařízením, na které se zadavatel odkazoval. Zjistil přitom, že účelem tohoto nařízení je naplnění veřejného zájmu (mj. ochrana zdraví a blahobytu občanů před environmentálními riziky). Je tedy ve veřejném zájmu, aby bylo kritérií stanovených tímto nařízením dosaženo co nejdříve. Pokud tedy zadavatel svým postupem předjímal účinnost požadavků stanovených tímto nařízením, pak nejen že naplňoval veřejný zájem, ale zároveň postupoval i v souladu s § 6 odst. 4 ZZVZ, když tímto reflektoval zásadu environmentálně odpovědného zadávání. ÚOHS nepřehlédl, že nařízení obsahuje výjimku umožňující neaplikovat dané omezující pravidlo, nicméně využití této výjimky je právem, nikoli povinností zadavatele. Povinnost se z něj nestává dokonce ani v situaci, kdy by požadavkům striktnějšího pravidla vyhovovalo na trhu pouze řešení jediného výrobce. Primárním účelem nařízení je totiž dosažení environmentálně udržitelnějšího stavu, k čemuž postup zadavatele skrze stanovení sporného požadavku směřoval.

ÚOHS též jako racionální a důvodnou zohlednil argumentaci zadavatele, že se v případě šetřené veřejné zakázky jednalo o pilotní projekt, na jehož základě měl zadavatel nabýt zkušenosti a informace pro realizaci dalších rozvoden GIS, které již v budoucnu budou muset požadavky cit. nařízení splňovat. V tomto přístupu zadavatele totiž ÚOHS shledal naplnění tzv. zásady inovací, která v § 6 odst. 4 ZZVZ zakotvuje zájem na tom, aby bylo veřejné zadávání inovativní a vedlo k technologickému pokroku. Právě poptávka zadavatelů totiž zčásti motivuje dodavatele k vývoji inovativních řešení, což ve svém důsledku může vést k rozvoji hospodářské soutěže na poli environmentálně přívětivých řešení. Současně je v intencích zásady inovací žádoucí motivovat širší okruh dodavatelů k tomu, aby disponoval srovnatelnými technologickými řešeními, která budou splňovat požadavky legislativy, jenž bude účinná teprve v budoucnu – a k tomu může směřovat právě i současná poptávka zadavatelů po řešení, které bude striktně právně vyžadováno až od r. 2028.

ÚOHS se rovněž musel vypořádat s námitkou, dle níž sporná zadávací podmínka není v souladu se zásadou environmentálního zadávání, neboť zohledňovala pouze potenciál globálního oteplování, ale nikoli uhlíkovou stopu vyprodukovanou v průběhu celého životního cyklu, která je ovšem menší v případě řešení, jež zadavatel v důsledku aplikace pravidel cit. nařízení zapověděl. K tomu ÚOHS vyložil, že ze zásad odpovědného zadávání nevyplývají pro zadavatele žádné konkrétní povinnosti, neboť tyto zásady neurčují, jaká konkrétní opatření má zadavatel ve vztahu k odpovědnému zadávání přijmout. Pojem environmentálně odpovědné zadávání je definován v § 28 odst. 1 písm. q) ZZVZ, dle kterého se jedná o postup, při němž má zadavatel povinnost zohlednit například dopad na životní prostředí, trvale udržitelný rozvoj, životní cyklus dodávky, služby nebo stavební práce a další environmentálně relevantní hlediska spojená s veřejnou zakázkou. Citované ustanovení ZZVZ tedy obsahuje demonstrativní výčet oblastí, v nichž se předmětné postupy zadavatele mohou uplatnit, kdy současně jde o interpretační vodítko z hlediska vhodného výkladu zásady environmentálně odpovědného zadávání. Je nicméně ponecháno na zadavateli, aby s ohledem na povahu, smysl a předmět zadávané zakázky rozhodl, zda je aplikace dodržování těchto zásad v konkrétním případě vhodná, a rovněž jaký konkrétní způsob jejich naplnění zvolí. Jakkoli se tedy lze přístupem zohledňujícím celkovou produkci uhlíkové stopy bezpochyby inspirovat, není ve vztahu k § 6 odst. 4 ZZVZ vymahatelný jakožto jediný správný přístup zadavatele. Z § 6 odst. 4 ZZVZ totiž neplyne povinnost zadavatele přijmout opatření, které je nejvhodnější, ale má povinnost zásadu environmentálně odpovědného zadávání toliko zohlednit, což zadavatel v šetřené věci učinil.

Co tedy z výše uvedených rozhodnutí ÚOHS plyne?

ÚOHS tedy rozhodl v souladu se svou konstantní rozhodovací praxí, v níž zastává názor, že zadavatel může omezit hospodářskou soutěž za podmínek, kdy toto omezení bude důvodné a přiměřené svému účelu, a tedy nikoli diskriminační. Takovýmto důvodným omezením může být např. postup zadavatele naplňující smysl zásad inovativního zadávání, neboť tím zadavatel sleduje zákonem aprobovaný cíl. ÚOHS současně setrval na svém postoji k aplikaci zásad uvedených v § 6 odst. 4 ZZVZ, který reflektuje, že zadavateli ze ZZVZ vyplývá toliko povinnost při zadávání veřejné zakázky řádně zohlednit aspekty odpovědného zadávání, pokud to bude s ohledem na povahu a účel veřejné zakázky vhodné. ZZVZ nicméně nestanovuje konkrétní opatření, která by zadavatel měl v tomto smyslu přijmout, a stejně tak nestanoví žádnou minimální úroveň ochrany, kterou by měl zadavatel hodnotám chráněným § 6 odst. 4 ZZVZ přiřknout. Je tak na zadavateli, aby s ohledem na povahu a účel veřejné zakázky vybral vhodná opatření na poli environmentálně a sociálně odpovědného zadávání, jejichž volbu, příp. absenci, ovšem musí řádně odůvodnit.

Tip na závěr: Pokud by Vás zajímala další rozhodnutí, v nichž se ÚOHS věnoval problematice zásad odpovědného zadávání, můžeme Vás odkázat např. na rozhodnutí S0167/2022/VZ a R0081/2022/VZ, na rozhodnutí S0729/2023/VZ a R00078/2024/VZ, či na rozhodnutí S0223/2020/VZ.

Tým ÚOHS