TOP 3 ROZSUDKY TUZEMSKÝCH SOUDŮ - Proces hodnocení prizmatem zásady transparentnosti
Milé zakázkářky, milí zakázkáři,
při ohlédnutí za tím nejzajímavějším, co přinesl loňský rok mezi zakázkovými rozsudky, se tentokrát zastavíme u problematiky hodnocení nabídek. Konkrétně se podíváme na to, jak se do stanovení (subjektivních) hodnoticích kritérií a do samotného procesu hodnocení nabídek promítá zásada transparentnosti, kterou musí zadavatel respektovat v jakékoli fázi zadávání jakékoli veřejné zakázky.
V rozsudku č. j. 3 As 109/2022-81 ze dne 18. 6. 2024 se Nejvyšší správní soud zabýval situací, kdy zadavatel stanovil v zadávací dokumentaci jako jedno z kritérií hodnocení subjektivní kritérium kvality zpracování právních rozborů, přičemž dále obecně popsal požadavky na tyto právní rozbory a dílčí hodnocené parametry včetně maximálně možného počtu obdržených bodů. Neúspěšný účastník měl ovšem pocit, že zadavatel v rámci hodnocení zohledňoval též parametry, které nebyly v zadávací dokumentaci uvedeny, a rovněž za jejich splnění netransparentně přiděloval body. Soud nicméně v postupu zadavatele neshledal porušení zásady transparentnosti. Z čeho při svém posouzení vycházel?
Soud předně poukázal na specifický předmět veřejné zakázky, kterým bylo poskytování právních služeb. V té souvislosti upozornil, že cílem hodnoceného právního rozboru bylo mj. to, aby si zadavatel udělal obrázek o tom, zda je účastník schopen rozpoznat právní a praktické problémy související s předmětem plnění zadávané veřejné zakázky. Logicky proto nemohly být všechny testované aspekty předestřeny v zadávací dokumentaci zcela konkrétně, naopak musely být popsány do jisté míry obecně, neboť účastník je měl v právním rozboru odhalit sám. Pouhé vypracování právního rozboru na základě předem kompletně známých parametrů by totiž nesměřovalo ke zjištění, zda účastníci dokáží nalézt a aplikovat relevantní právní úpravu – což bude stěžejní pro zdárné plnění zadávané veřejné zakázky. Zadavatel proto stanovil podmínky hodnocení obecněji a ponechal hodnoticí komisi prostor pro uvážení.
S ohledem na specifický předmět plnění přitom zadavatel podle soudu ani nemohl podmínky hodnocení stanovit konkrétněji. Podstatné bylo, že z podmínek hodnocení vyplývalo, co mělo být obsahem právního rozboru, na co měli účastníci zaměřit svou pozornost, a jak bude řešení rozboru hodnoceno. Současně bylo z provedeného hodnocení zřejmé, jaké nedostatky hodnoticí komise v právním rozboru neúspěšného uchazeče spatřovala a jak jej posoudila oproti vybranému dodavateli; stejně tak z hodnocení vyplývalo, jak který právní rozbor obstál ve světle jednotlivých parametrů, jejichž naplnění bylo stěžejní pro přidělování bodů.
V této souvislosti soud upozornil, že pokud zadavatelem stanovený způsob hodnocení připouští uvážení hodnoticí komise, neznamená to automaticky, že hodnocení je netransparentní. Prostor pro uvážení ovšem nesmí umožňovat svévoli komise, např. v důsledku vágních či nejednoznačných kritérií hodnocení, či v podobě nelogických, netransparentních nebo diskriminačních úvah hodnoticí komise. Proto lze doporučit, aby zadavatel volil pro hodnocení subjektivní kritéria kvality zejména tehdy, pokud kvantitativními kritérii nebude moci zcela vystihnout podstatu hodnoceného aspektu.
Ve vztahu k subjektivním hodnoticím kritériím kvality soud dále poznamenal, že u těchto kritérií není typicky možné provést popis do nejmenších podrobností a konkretizovat je vyčerpávajícím způsobem. Tím by totiž využití takového kritéria pozbylo smysl, jelikož by pro subjektivní posouzení již nezbyl prostor. Naprosto detailní popis hodnoceného kritéria, který by prakticky vylučoval možnost jakéhokoliv subjektivního uvážení hodnoticí komise o míře jeho naplnění, by navíc mohl mít až nepřiměřeně diskriminační charakter, neboť by mohl nedůvodně zvýhodňovat určitá řešení oproti jiným, aniž by mezi nimi z pohledu objektivní potřeby zadavatele existoval relevantní rozdíl.
Není tedy nezbytné stanovovat kritéria kvality tak, aby hodnocení bylo vždy výsledkem matematického výpočtu či jednoznačného měření; v rámci kritérií kvality může zadavatel vznášet řadu požadavků, které nebudou exaktně měřitelné. Nejvyšší správní soud tedy ve vztahu k nastavení kritérií hodnocení shrnul, že konkrétnost požadavků v zadávací dokumentaci se může lišit v závislosti na tom, jak detailní představu o předmětu veřejné zakázky zadavatel má. Pokud zadavatel ví, co od dodavatelů, resp. účastníků zadávacího řízení očekává, měl by být zpravidla schopen hodnoticí kritéria formulovat precizně a poměrně detailně. V takových případech je však třeba počítat s tím, že dodavatelé nebudou motivováni přijít s jiným, lepším řešením. Pokud si naopak zadavatel není jist, jak má vypadat nejefektivnější řešení, lze považovat i méně precizní vymezení požadavků za legitimní, neboť i to umožňuje řádně soutěžit v této oblasti.
Co si tedy z popsaných závěrů soudu odnést?
Pro naplnění zásady transparentnosti nemusejí být v zadávací dokumentaci pravidla pro hodnocení popsána vždy zcela exaktně a vyčerpávajícím způsobem. U subjektivních kritérií kvality to v zásadě ani nemusí být vždy možné, neboť zde má být určitý prostor pro úvahy hodnoticí komise. Podstatné ovšem je, aby byl tento prostor v rámci mantinelů ZZVZ, zejm. jeho zásad.
Ustanovení. § 116 ZZVZ umožňuje, aby byla hodnoticí kritéria nastavena tak, že budou zohledňovat i méně exaktně měřitelné vlastnosti nabízeného předmětu plnění; to však neznamená libovůli na straně zadavatele, nýbrž takové nastavení kritérií, na jejichž základě budou nabídky porovnatelné a naplnění kritérií ověřitelné. Pokud tedy není hodnocení a přidělování bodů v rámci subjektivního kritéria kvality svévolné, netransparentní, diskriminační či jinak nezákonné, ale naopak je založené na logickém a podrobném slovním odůvodnění v čem hodnoticí komise shledává nedostatky oproti dalším nabídkám na základě předem vymezených kritérií, potom ani není nezbytné, aby bylo výsledné bodové hodnocení exaktně změřitelné. Subjektivní hodnocení je totiž založené na odborných znalostech a zkušenostech hodnoticí komise, což znamená, že jiná komise může v rámci svého legitimního prostoru pro uvážení hodnotit tytéž nabídky odlišně.
Tip:
Chcete-li se dozvědět více o problematice subjektivního hodnocení, můžeme Vás odkázat např. na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 55 Af 2/2022-108 ze dne 29. 2. 2024 či na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 227/2021-102 ze dne 11. 11. 2022 a č. j. 4 As 85/2020-38 ze dne 16. 9. 2020.Uvedenou problematikou se samozřejmě zabýval ve své rozhodovací praxi též ÚOHS, příkladmo můžeme zmínit rozhodnutí vydané ve věci sp. zn. S0117/2021/VZ ze dne 26. 5. 2021 potvrzené předsedou ÚOHS v rozhodnutí ve věci sp. zn. R0097/2021/VZ ze dne 6. 8. 2021.
Tým ÚOHS